Vlkolínec - kouzlo lidové architektury

Slovensko je známé svými malebnými podhorskými vesničkami s tradičními domky a lidovými stavbami. Jedno z takovýchto míst je však natolik výjimečné, že se dokonce dostalo na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Je jím Vlkolínec, dnes jedna z městských částí města Ružomberok. Leží v nadmořské výšce 718 m v bočním údolí Revúcké doliny, na jih od skalnatého masivu hory Sidorovo zvané také Žiar (1 099 m n.m.), který spadá pod pohoří Velká Fatra.

Vlkolínec je vlastně památkovou rezervací lidových staveb, jakýmsi svérázným skanzenem středověké vesnice s dřevěnou architekturou horských a podhorských oblastí. Jde o nejzachovalejší, nejkompletnější a největší celek původních lidových staveb na celém Slovensku, rozkládající se na ploše 797 hektarů.

Archeologické nálezy potvrzují existenci hradiště na vrchu Sidorovo už před 2500 lety, ale kdy přesně vznikla osada na dnešním místě nevíme. Název obce je údajně odvozen od dávného výskytu vlků v oblasti (tato zvířata se tu ostatně objevují dodnes). První písemná zmínka o Vlkolínci pochází z roku 1376, kdy je uváděn jako jedna z ulic Ružomberka. Dokumenty z roku 1461 už mluví o obci Wylkovinecz, spadající pod Ružomberok. Původně tu stávalo jen několik málo usedlostí, ačkoliv se počet domů i obyvatel postupně zvyšoval. Nejvíce lidí tu bylo v roce 1869, a to „plných“ 345, nejvíce domů pak roku 1944, a sice 82. Během SNP však část obce vyhořela (13 domů).

Obyvatelstvo se v minulosti živilo převážně zemědělstvím, pastevectvím a salašnictvím, ale také dřevorubectvím a včelařstvím. Život tu asi nebyl lehký, ale určitě mnohem více v souladu s přírodou, než dnes.

V současnosti je tady 73 původních památkově chráněných objektů, z toho 55 obytných domků. Z nich je nyní 18 trvale osídleno 35 obyvateli. Majitelé dalších domů tu přebývají sezónně a využívají objekty jako chalupy. Vše je postaveno ze dřeva, včetně místní dominanty – roubené dvoupodlažní zvonice z roku 1770. Domky mají omítky pastelových barev (bílá, modrá, světle-okrová) a střechy pokryté tradičním dřevěným šindelem. Zajímavá je rovněž roubená rumpálová studna z roku 1860, dříve jediný zdroj pitné vody (dnes je tu vodovod). Jednou z mála zděných staveb je barokně klasicistní kostelík Navštívení panny Marie v podobě z roku 1875. V minulosti tu fungovala i zděná budova školy, avšak ta dnes již neplní svou funkci a patří soukromé firmě.

Aniž bychom chtěli být morbidní, za návštěvu stojí také místní hřbitov, kde se dochovalo mnoho starých kamenných a litinových náhrobních křížů.

V tzv. Rolnickém domě, postaveném roku 1886, najdete detašované pracoviště Liptovského muzea v Ružomberku s expozicí původního bydlení a lidové architektury.

Na celém komplexu je vzácné to, že nebyl postižen žádnou novou výstavbou a obec tak není narušena novodobou betonovou pseudoarchitekturou. Z velké části zůstalo zachováno i původní vnitřní uspořádání domů. Už v roce 1977 byl Vlkolínec vyhlášen památkovou rezervací lidové architektury a v roce 1993 zapsán na seznam UNESCO.